Zvyky...

Proč automaticky otevírám náš chat, když je mi na nic? Proč píšu zrovna tobě, když chci a potřebuju zlepšit náladu? Proč tohle děláš i ty?
Vážně jsme si tak moc navykli? Vždyť jsme si psali normálně. A pak jsme zjistili, jak nám vlastně je. A že jsme na tom úplně stejně. A bylo nám skvěle, protož jsme mohli mluvit. A ty, na druhý straně si přesně věděl, jak mi je. Uměl si pomoci, věděl si, co máš říct a napsat, jak věci spravit alespoň na malou chvilku.
Trošku mě rozhodil jeden hovor dneska. Nic příjemnýho, moc jsem přemýšlela a moc mluvila. A pak litovala. Šla do našeho chatu. Prosila o zlepšení nálady. Ani už nepotřebuješ vědět, co se stalo. Prostě mi vyhovíš. Vlastně už nejde o nic jinýho. Náš chat je "pomoc mi necítit se, jak trash" chat. Je špatný, že to pomáhá? Je. Je ještě horší, že se to vrátí? Sakra jo. Tak proč nemůžeme přestat?
Proč si každej nemůžeme najít něco lepšího? Protože jsme na našich slovech závislí. Víme, že tu nikdo jiný není. Naše dobrá nálada visí na slovech, který možná ani nemyslíme vážně. Děláme to automaticky, bez přemýšlení, jsme jako roboti. Porouchaní a zaseklí na jednom místě. Mezi sebou. Ta pružinka nejde vytáhnout. Potřebujeme to. Odpovídám si na otázky sama, ty nemůžeš. Sama od sebe je nechápu, potřebuju vysvětlení. Řekneš mi ho, viď? A já tobě..
Jinak bychom tu už nebyli.

Andělé

Psal si mi o jiných holkách. Úplně vždycky. A vůbec ti nedocházelo, jak jsem na to mohla reagovat. Jasně že jsem ti psala, jak je skvělý, že se ti líbí zase další holka, i když to trvalo pokaždé tak dva týdny, déle ne. Budeme jim říkat andělé, co ty na to? Pochybuju, že tě někdy napadlo, že mě to hrozně štve a mrzí. Ale psal si mi, a to bylo hlavní. Pořád jsme byli v kontaktu. Měl si takový ty narážky... Ale to ke každé druhé a jednou z nich jsem byla i já. Nikdy si mě nebral jako možnost, jako volbu, která by přicházela v úvahu. Teoreticky jsem od tebe každou zprávou o andělech dostávala friendzone. Pak jsem se přes to dostala. Teda.. Přes tebe, abych byla konkrétní. A tobě to nedochází ani teď. Jsme kamarádi, už doopravdy. Ale až někdy budeš něco chtít, nejsem si jistá, zda ti mohu vyhovět. Zkus myslet i na ostatní a ne na sebe. Já to dělám třeba úplně naopak. Myslím jen na ostatní. Je to správně? Předpokládám, že ne. Ale je to lehčí. Na sebe budu mít času dost. Co když ostatní už nikdy neuvidím. Jsem prostě ten typ. Sebe mám dost.. Až po krk. Nechci se ani vidět. Každej odraz v zrcadle, výloze, displeyi je ztráta času.
Každý pohled na mojí rodinu, přátele, známé a kohokoli kolem mě má smysl. Zkus být trošku jako já a nemylet jen na sebe. Prospěje ti to. I když sis uvědomil, že se pořád bavíme jenom o tobě a psal si a sliboval, že si na mě uděláš víc času a budeš se zajímat, protože jsem důležitá, nikdy si to vlastně neudělal. Nikdy ses nezeptal jak mi je. Jak se mám, jestli se něco nestalo. Jestli se na sebe dokážu podívat s úsměvem na rtech a ne se znechuceným výrazem. Jestli už je mi dobře a nemusím si ubližovat. Jestli chodím spát s dobrou náladou a ne s brekem, protože se nesnáším. Jestli nechci obejmnout, povzbudit nebo zlepšit den. Protože já to sakra potřebuju. Protože se cítím pořád mizerně. Protože pomalu ale jistě nezvládám notrmálně fungovat.
Piš mi o andělech a já se jím možná zanedlouho doopravdy stanu.