Zvyky...

Proč automaticky otevírám náš chat, když je mi na nic? Proč píšu zrovna tobě, když chci a potřebuju zlepšit náladu? Proč tohle děláš i ty?
Vážně jsme si tak moc navykli? Vždyť jsme si psali normálně. A pak jsme zjistili, jak nám vlastně je. A že jsme na tom úplně stejně. A bylo nám skvěle, protož jsme mohli mluvit. A ty, na druhý straně si přesně věděl, jak mi je. Uměl si pomoci, věděl si, co máš říct a napsat, jak věci spravit alespoň na malou chvilku.
Trošku mě rozhodil jeden hovor dneska. Nic příjemnýho, moc jsem přemýšlela a moc mluvila. A pak litovala. Šla do našeho chatu. Prosila o zlepšení nálady. Ani už nepotřebuješ vědět, co se stalo. Prostě mi vyhovíš. Vlastně už nejde o nic jinýho. Náš chat je "pomoc mi necítit se, jak trash" chat. Je špatný, že to pomáhá? Je. Je ještě horší, že se to vrátí? Sakra jo. Tak proč nemůžeme přestat?
Proč si každej nemůžeme najít něco lepšího? Protože jsme na našich slovech závislí. Víme, že tu nikdo jiný není. Naše dobrá nálada visí na slovech, který možná ani nemyslíme vážně. Děláme to automaticky, bez přemýšlení, jsme jako roboti. Porouchaní a zaseklí na jednom místě. Mezi sebou. Ta pružinka nejde vytáhnout. Potřebujeme to. Odpovídám si na otázky sama, ty nemůžeš. Sama od sebe je nechápu, potřebuju vysvětlení. Řekneš mi ho, viď? A já tobě..
Jinak bychom tu už nebyli.